SKRYTÝ ZÁBLESK

Hledání podstaty a vnitřních vlastností jevů tohoto světa je jedním z nejkomplikovanějších procesů lidského poznání. Naše existence s největší pravděpodobností začíná ve tmě. Nezáleží přitom na tom, zda tento počátek pojímáme z univerzální kosmické perspektivy, či jako embryo ukryté v útrobách jiné lidské bytosti. Je tento postupně se vyvíjející člověk, schoulený v teplé vodě, schopný v určitých momentech vnímat určitou podobu světla? Jisté však je, že po nějaké době dojde k jeho vržení do přímého a bolestivého světla plného mystéria poznání. Lidstvo jako živočišný druh se nacházelo neuvěřitelně dlouhý čas v temnotě, odkázáno na přírodní úkazy astronomické pravidelnosti dne a noci. Skutečná změna paradigmatu a zrození civilizovaného chápání reprezentace přichází až s pomyslným prométheovským „zkrocením“ světla.

Nahlédneme-li do prastarých maleb v jeskyni Chauvet ve Francii, dokonale uzavřené archeologické schránky, která zůstala po desítky tisíc let téměř neprodyšně uzavřena, budeme svědky fascinující podívané. Nachází se tam totiž jedna z nejstarších galerií světa, hermeticky nepřístupná jeskyně, jejíž stěny jsou zaplněny dechberoucími obřadními malbami zvířat v různých uskupeních, ale také množstvím geometrických kompozic bodů a linií. Samotný tento fakt představuje archeologicky i kunsthistoricky mimořádný fenomén.

Co je však nesmírně důležitým faktorem zejména z uměnovědného hlediska, je způsob reprezentace, který musel zákonitě využívat světlo ohně, a to z několika různých perspektiv. Figury se totiž nemimeticky překrývají a vytvářejí fluidní a organickou mozaiku malovanou zpaměti. Otázka mimésis, tedy nápodoby, je v případě této výstavy velmi aktuální.

Prvopočátky vizuálního rukopisu Vladimíra Vély jsou pevně ukotveny v precizním zvládnutí figurativní a krajinářské malby, v níž si vytvořil více než svébytný vizuální způsob zachycování reality. Postupně však v jeho tvorbě dochází, metaforicky vzato, ke změně paradigmatu svého druhu. Bez vědomého odklonu od mimetické malby se obraz stále více vzdaluje přímému zachycování skutečnosti. V jednom bodě ve Vélově tvorbě převládala tendence k zachycení figurativních zvířecích motivů, nikdy z ní však nevymizela krajinářská malba s určitými fazetami fauvismu. Co lze říci o jeho současné tvorbě, je velká touha po zachycení světla. Světla, které může mít reálný charakter, ale také může být postaveno na bázi fiktivního světa. Autor se dlouhodobě věnuje zpracování archetypálních fenoménů, jako je pnutí mezi několika body či liniemi, proto jak v tomto textu, tak i v instalaci výstavy narážíme na určitý primordiální charakter projevu. Pokud se pomalu a tiše díváme na subtilní, ale přesto výrazově odvážné tahy maleb Vladimíra Vély, velice často se setkáme právě s dualitou světla a stínu, proto se můžeme v rozkývání mystéria světla přesunout o několik tisíciletí dál.

Jedním z nejpodstatnějších filozofických konceptů věnovaných poznání určitého druhu a významu světla je podobenství či mýtus o jeskyni. Nalezneme jej v Platónově díle Ústava, které je koncipováno jako mnohovrstevnatý dialog věnovaný společenským i ryze filozofickým konceptům. Mýtus o jeskyni je bezesporu jedním ze základních pilířů evropského abstraktního myšlení.

Platón prostřednictvím Sókrata popisuje podobenství života lidí, kteří jsou připoutáni řetězy ke stěně jeskyně tak, že mohou vidět pouze jedním směrem. Za jejich zády hoří oheň, jehož světlo vrhá na stěnu stíny, a uvěznění jedinci jsou tak nuceni vnímat pouze odrazy skutečnosti, které považují za realitu. Jeskyně však zároveň vede směrem ke Slunci a pravému světlu poznání.

Proměna vězně ve filozofa je možná skrze první bolestivý krok: být schopen oslnění a spatřit skutečný předmět, nikoli pouze jeho stín. Poté je třeba aklimatizovat svůj zrak, nejprve na světlo mimo jeskyni a nakonec na samotné Slunce. Této pouti je schopno velice málo lidí. Ti, kteří však setrvají v paprsku poznání, ještě nepoznali pravý smysl této cesty. Jde totiž o to vrátit se zpět do jeskyně a pomalu, náznakově a pokorně našeptávat ostatním vězňům fakt, že realita okolo nich není docela tím, jak ji právě vnímají. Ukázat jim nádobu, horizont, někdy i temno a poté velmi neznatelný, skrytý záblesk.