RŮSTOVÝ BOOM

Zahrada patří k nejstarším kulturním modelům vztahu člověka a mimolidského světa. Je komponovaným prostorem, v němž péče nikdy není nevinná, znamená nejen setí, podpírání a ochranu, ale také stříhání, přesazování, štěpení a vylučování. Rozhodně není obrazem harmonie. Přirozený svět je nakonec světem permanentního vyjednávání. I proto francouzský krajinář Gilles Clément hovoří o „zahradě v pohybu“ a navrhuje, aby zahradník přirozenou dynamiku více pozoroval a doprovázel, než aby prostoru vnucoval jakoukoli definitivní podobu. Růstový boom uvádí toto pojetí do rámce sochařství a ústí v tvar, který je sice přesně stavěn, zároveň však působí, jako by se mohl kdykoli rozrůst za vlastní obrys.

Figury Magdalény Roztočilové zmnožují tváře, otevírají se do květů, obrůstají plameny, někdy také látkou či barevnými vlákny. Portrét se mění v prostor, vnitřní stav získává fyzickou podobu. „Figura se dvěma nohama a jednou tváří mi vždycky přišla málo,“ říká autorka, přičemž nemá na mysli pouze potřebu formální expanze. Zpochybňuje také představu těla jako stabilního, autonomního a jednoznačně ohraničeného celku. Figura pro ni není hotovou identitou, ale procesem, dočasným uspořádáním různorodých sil, materiálů a pamětí.

Promýšlení hranic lidského těla a vegetabilních forem má bohatou uměleckohistorickou tradici. Renesanční a manýristické grotesky přirozeně spojovaly figury, zvířata a rostliny do ornamentálních organismů, v nichž se jednotlivé druhy navzájem přelévaly a překrývaly. Byla by však chyba je považovat za pouhé extravagantní fantazie. Hybridita totiž může být docela dobře vlastním stavem existence. Apeluje na to nakonec řada současných myslitelů. Rosi Braidotti, Emanuele Coccia či Donna Haraway nehovoří o ničem jiném než fluidnosti života, který není nikomu a ničemu nic dlužen. Právě esej posledně jmenované Staying with the Trouble: Making Kin in the Chthulucene (2016) bych zde chtěla vyzdvihnout obzvláště – nahrazuje totiž funkčně představu autonomního sebeutváření principem sympoiesis, tedy „tvořením spolu s“. Její výzva k vytváření příbuzenství rozšiřuje péči za hranice pokrevní rodiny i vlastního druhu. A Roztočilové figury lze v tomto rámci vnímat jako naše vlastní „spekulativní příbuzné“.

Posthumanistická expanze se navíc netýká pouze organismů, ale také materiálů. Keramika, pryskyřice, kov a textil kladou odpor, disponují vlastní, rovněž kulturní pamětí, podléhají gravitaci, tvrdnou, praskají, pruží nebo se třepí. Odtud Jane Bennett a její pojem, starý však v dobrém slova smyslu jako svět sám, „vitální materialita“. Zjevná živelnost Magdaléniných objektů je rozhodně výsledkem vyjednávání přinejmenším dvou aktivních – a vášnivých – diskutérů, z nichž každý zná to své a ví, co v sobě má.

Důležitou literárně-vizuální genealogii výstavy představuje Čapkův Zahradníkův rok (1929), který domnělou svrchovanost pěstitele obrací v komickou zkušenost závislosti na ročních obdobích, počasí a svéhlavosti organismů. Ještě spíše však esejistovy civilní fotografie kaktusů etablujících rostlinu v portrét, architekturu či drobný monument. Mezi pozornou péčí a vegetabilní vzpourou se Roztočilová podobně jako on vyhýbá idyle i katastrofickému patosu. Růst pro ni není automatickým synonymem pokroku, může být regenerativní i nadměrný, tvořivý i invazivní. Titulární spojení Růstový boom tak označuje nejspíše nahromadění životních sil, jejichž podoba zůstává otevřená, vztahová a nepředvídatelná. Těžiště výstavy tentokrát skutečně a doslova spočívá – jaká úleva – v autonomním sochařském jazyce, který dokáže dokonce i otevřenému, vztahovému tělu propůjčit přesnou a trvalou formu. Zahradník, zahrada, hmota i forma, hranice mezi nimi jsou nejasné, pěstují se navzájem. Inu, v žádné zahradě nejsme nikdy tak docela sami.