home is where the haunt is

“If you were a ghost, where would you like to haunt?” („Kdybys byl duch, kde bys chtěl přebývat?“), zaznívá ve filmu Recital Hall nizozemsko-francouzského dua Megan Bruinen a Elouan Le Barse, aby vzápětí vtáhnulo diváka/divačku do opuštěných prostor virtuálního paláce, kde se ticho prolíná s ozvěnami minulosti. Tyto místnosti by mohly být vyplněny melancholickými popěvky další vystavující, německé spisovatelky a performerky Olgy Hohmann, v nichž nacházíme útěchu v něčem známém a zároveň i plíživou nejistotu – nostalgii po něčem ztraceném, něčem podivně známém, co bývalo a již není. Kulturní teoretik a filozof Mark Fisher připomíná ve své dnes již ikonické koncepci hauntologie, že samotné slovo „haunt“ označuje nejen místo přebývání či domácí scénu, ale i to, co do ní proniká a narušuje její řád. Právě tato dvojznačnost se stává určující pro atmosféru výstavy.

Po čtyřech letech od své poslední sólové výstavy v galerii Kvalitář se Antonie Stanová na home is where the haunt is vrací ke starším figurativním dílům a osobnímu archivu kreseb a motivů. Povaha obrazů se mnohem více vztahuje k paměti, přeskupování a zkreslování vzpomínek, jež jsou ovlivňovány jak časem, tak fyzickým a mentálním rozpoložením jejich nositelek a nositelů. Kresba, jako bezprostřední a rychlá cesta k přenosu myšlenek na plátno, umožňuje volné plynutí prostorem a intuitivnější způsob práce. Jemnost uhlu pak umocňuje dojem snového vyprávění, ve kterém se protínají různé časové roviny – minulé, přítomné i budoucí. Kolážový charakter pláten, kdy Stanová jednotlivé části obrazů sešívá k sobě, narušuje lineární vnímání času a otevírá prožitek podobný brouzdání virtuálními prostory, kde absence pevně ohraničených rámců umožňuje nový způsob utváření paměti a vzpomínání. Stopy po vzpomínkách – hlasové a textové zprávy, nedoručené obrázky, smazané chaty či sdílené polohy – postupně ztrácejí ukotvení a je možné je přestavovat, překrývat, mazat či vrstvit, a právě tato hra s prázdnotou a formou umožňuje malbě fungovat podobně jako digitální prostor: zkreslovat realitu, deformovat ji, ohýbat a recyklovat vizuální či textové záznamy a prožívat přízraky minulosti.

V audio díle Hohmann, přehrávané na typicky dobových nosičích, její zvučný hlas opakovaně recituje větu „Remembering the future, foreseeing the past,“ („Vzpomínat na budoucnost, předvídat minulost“) a spolu s jemnou melodickou stopou se z paměti vynořuje jako ozvěna, často bez jasného začátku či konce. Fisher o zvuku a hauntologii mluví jako o naslouchání tomu, co tu již není – hlas se stává ozvěnou nahraného hlasu, který nedokáže zaručit přítomnost. Primárně určené pro performativní čtení při vernisáži, audio dílo zde pak působí jako přízrak minulého, který se na okamžik zjevuje a mizí. Avatar ve filmu Recital Hall bezmyšlenkovitě bloumá prázdnými chatovacími místnostmi, opuštěnými sály devadesátkové online platformy The Palace, kdysi překypujícího životem a rušným dějištěm pro „upíry, tvůrce skriptů a kouzelníky“, a dnes působícího až příznačně prázdně. Dusivá absence se za zvuku melancholické melodie rozpouští v bílé prázdno – mlhu, ve které sem tam probleskují duchové kdysi obývajících avatarů. Bruinen a Le Bars tematizují virtuální nostalgii a fragmentární způsob vyprávění v kombinaci s důkladnou prací s archivními materiály, která částečně probíhala během jejich společné rezidence v Japonsku – místu charakteristicky ztrácejícím hranice různých realit. Digitální entity, podobně jako přízraky reality teoretika, sémiotika a filozofa Rolanda Barthese, existují na pomezí přítomnosti a nepřítomnosti, minulosti a současnosti, a mají tak přímý vliv na naše vnímání světa.

Motiv očí, který se opakuje v malbách Stanové, odkazuje na renesanční studie lidského těla a autorčin dřívější zájem o anatomii spojenou s botanikou. Kromě vyjádření emocí zde však symbolizují i ono zneklidňující – působící pohled obrazu, který nás neustále sleduje. Jedním z přízraků minulosti se ve výstavě stávají i babičky Stanové a Hohmann, samostatně vystupující jako hlavní postavy v diptychu (Stanová) a audio díle (Hohmann) ve druhé místnosti. Pro obě autorky se vzpomínky na ně přetvářejí v rytmus, jenž formuje samotnou podobu díla: Stanová navazuje na kolážový charakter jejích obrazů a vrství části materiálů používaných její babičkou – například bavlněné kuchyňské utěrky – s vědomím, že vzniká neprodejné dílo, jež po výstavě setrvá v jejím osobním archivu. Hohmann se zaměřuje na paměť a mezigenerační trauma: i když její babička na sklonku života přestala rozpoznávat své blízké, stále si pamatovala jednoduché melodie a písně, které zpívala po celý život. Kolektivní vzpomínání se přetavuje v murmur, tiché broukání Hohmann, zaplňující prostory galerie, a hudba, film a obrazy tak fungují jako přízračná média – živé obrazy nepřítomného, které přetrvávají, i když tělo, hlas nebo okamžik už pominuly.

Tento stav se tak na výstavě home is where the haunt is proměňuje v úvahy nad něčím již neexistujícím, absentujícím, ale zároveň zjevně působícím svou absencí. Stejně jako pro romantismus 19. století i ruiny – v tomto případě virtuálních světů, vzpomínek, zvuků – se zde stávají nostalgickými schránkami něčeho, co nám připomíná minulost ve své vznešenosti a převaze času nad lidskými silami.

Název výstavy je vypůjčen ze stejnojmenné eseje od Marka Fishera. Audio instalace Olgy Hohmann vznikla ve spolupráci s dánskou DJkou Courtesy a hudebnicí Marianne Angel.