COSMOGRAPHIA

Dříve než se člověk naučil měřit vzdálenosti mezi hvězdami, vyprávěl si o nich příběhy. Dříve než dokázal vypočítat pohyb planet, dával jejich světlu jména bohů. Slunce mělo tvář, země byla středem známého světa a geometrické tvary byly považovány za základní principy vesmíru. Poznání tehdy nevycházelo pouze z pozorování, ale také z imaginace. Mýtus a zkušenost, filozofie a astronomie, symbol a skutečnost existovaly vedle sebe jako různé podoby jedné a téže snahy porozumět světu.

Každá civilizace si vytvářela vlastní kosmografii. Nešlo pouze o mapu země nebo nebe. Kosmografie byla obrazem světa v jeho celistvosti. Pokusem propojit to, co člověk viděl, s tím, co si nedokázal vysvětlit. Byla způsobem orientace v realitě, která byla vždy větší než lidská zkušenost.

Když Sebastian Münster v roce 1544 vydává své monumentální dílo Cosmographia, nevytváří pouze atlas tehdy známého světa. Jeho kniha spojuje astronomii, geografii, dějiny, přírodní vědy, architekturu i legendy do jediného obrazu skutečnosti. Vzniká v době, kdy se jednotlivé oblasti poznání ještě nerozdělily do samostatných disciplín a skutečnost byla chápána jako propojený celek.

Podobný způsob myšlení nachází o několik desetiletí později svůj mimořádný výraz v rudolfínské Praze. Astronomové, matematici, přírodovědci, umělci i alchymisté sdílejí přesvědčení, že porozumění vzniká hledáním souvislostí mezi jednotlivými oblastmi poznání. Jednou z klíčových osobností tohoto prostředí se stává Tadeáš Hájek z Hájku, astronom, matematik a lékař, jehož práce spoluutváří podobu tehdejšího vědění.

Cosmographia tak není pouze názvem historické knihy. Označuje způsob myšlení, který neusiluje o rozdělení světa na jednotlivé disciplíny, ale o pochopení vztahů, které je propojují. Právě k této tradici se obracejí Vladimír Škoda a Jan Dotřel.

Vladimír Škoda patří k autorům, jejichž tvorbu nelze oddělit od celoživotního hledání základních principů, na nichž stojí naše představa světa. Sféra se v jeho tvorbě objevuje jako planeta, oko, zrcadlo i model vesmíru. Je symbolem dokonalosti i nekonečna, ale zároveň nástrojem, který proměňuje samotný způsob vidění. V jejím leštěném povrchu se okolní prostor zakřivuje a ztrácí svou samozřejmost. Divák pozoruje svět a současně se stává součástí pozorovaného obrazu.

Geometrie představuje v Škodově tvorbě jeden z prostředků, jimiž člověk po staletí usiloval o uchopení kosmického řádu. Platónská tělesa, která se ve výstavě objevují, nejsou historickým odkazem, ale aktivním nástrojem přemýšlení o prostoru, harmonii a proporcích.

Významnou součást jeho tvorby tvoří také dialog s dějinami umění, architektury a myšlení. V dílech věnovaných Santinimu nebo Cézannovi se obrací k osobnostem, které podobně jako astronomové, matematici či filozofové hledaly skrytou strukturu skutečnosti. Santini nacházel řád v geometrii architektury a vztazích mezi světlem, číslem a prostorem. Cézanne usiloval o obraz skutečnosti založený na její vnitřní stavbě a elementárních formách. Škodu s nimi nespojuje styl ani historická návaznost. Spojuje je přesvědčení, že svět není nahodilým souborem věcí.

Jan Dotřel sleduje způsoby, jimiž si člověk tyto struktury představoval, pojmenovával a zapisoval do kulturní paměti. Historie vědy, archeologie poznání, přírodní vědy i mytologie se v jeho práci neobjevují jako oddělené disciplíny, ale jako různé způsoby, jimiž si člověk vytvářel obraz svého místa v kosmu.

Nucleus, rozpůlené a rozžhavené železné jádro, obrací pozornost do nitra Země. K místu, které zůstává skryté lidskému zraku stejně jako vzdálené hvězdy. Připomíná experimentální tradici raně novověkých učenců, kteří se snažili porozumět fungování přírody pozorováním a pokusem. Rozžhavená hmota není pouze fyzikálním jevem, ale symbolem prvotní energie, z níž vznikají formy a struktury světa. Pohled do nitra planety se současně stává pohledem k samotným počátkům lidské touhy poznávat.

Triptych věnovaný Héliovi, Súrjovi a Utovi propojuje tři obrazy slunce napříč kulturami a dějinami. Řecký Hélios projížděl oblohou ve voze taženém ohnivými koňmi. Indický Súrja zosobňoval světlo, poznání a kosmický řád. Sumerský Utu patřil mezi nejstarší sluneční božstva lidských dějin. Tři různé kultury, tři různé obrazy světa a jedna společná potřeba.

Dotřel neskládá portréty dávných bohů. Skládá fragmenty kosmografií, které člověku umožňovaly orientovat se ve skutečnosti přesahující jeho bezprostřední zkušenost.

Výstava vznikla z dlouholeté spolupráce kurátorky Miroslavy Hájek s Vladimírem Škodou a Janem Dotřelem. Hájek se více než padesát let věnuje prezentaci českého umění v Itálii a dlouhodobě sleduje autory, jejichž tvorba překračuje hranice jednotlivých disciplín. Symbolickou rovinu získává projekt také díky rodové vazbě k Tadeáši Hájkovi z Hájku. Osobnost, která stála u zrodu jednoho z nejpozoruhodnějších období evropského poznání, se tak stává součástí dialogu, který výstava otevírá.

Kosmografie nikdy nebyla pouhým popisem světa. Byla snahou pochopit souvislosti mezi věcmi, které se na první pohled zdají vzdálené. Tato snaha nezmizela. Pouze změnila své formy.