Aproximace světla

Bůh stvořil noci složené

ze snů a lesklých zrcadel,

to aby člověk pochopil,

že je jen odrazem.

Proto nás tolik děsí?

Jorge Luis Borges

Hledání podstaty, transcendence a redukce mohou být základy uměleckého projevu, který lze vnímat pod pojmem geometrická abstrakce. Tento druh myšlení má hluboké kořeny právě v českém kunsthistorickém kontextu a na tento specifický okruh mentálního obsahu se soustředí výstava Aproximace světla.

Termín aproximace nese několik významů. V kontextu matematiky představuje nahrazování složitých systémů jednoduššími, v obecném pojetí však vyjadřuje proces přibližování, který není nikdy finální. K podobné zákonitosti může docházet právě v umění s abstrahujícími tendencemi, neboť je založeno na postupném ubírání formy a hledání redukované podstaty vizuálního kódu.

Tato výstava si klade za cíl propojit selektivní výběr českých autorů minulých dekád a poukázat na důležitost i vývoj tohoto uměleckého projevu u současných autorů.

Původní prameny redukované malby lze ve světovém kontextu dohledat zejména u Kazimira Maleviče a Pieta Mondriana. V lokální sféře geometrické malby můžeme detekovat určité tendence strohosti a redukcionalismu u Jindřicha Štýrského a Toyen. Skutečný milník však představuje František Kupka, který vydláždil cestu celé další generaci umělců zacílených tímto směrem. Jeho transformace z větve kubismu-orfismu vyznačujícího se používáním jasných barev, jej postupně přivedla mezi světové zakladatele abstraktního umění.

Kulturou, která má k redukci, duchovnímu přesahu a ubírání hmoty velmi blízko, je zen buddhismus. Minimalistické chrámy s akcentem na význam prázdného místa a koncentraci na meditativní vjemy jsou prostorem abstrakce par excellence. Na tento mentální obsah poukazuje architektura výstavy, která evokuje spoje podlahových trámů uvnitř zenového chrámu. Divák se může vydat trajektorií, která jej navádí k jednotlivým dílům. Pokud se však rozhodne pro vlastní cestu, má kdykoli možnost toto prostorové určení překročit.

Převaha pravdy jako správného soudu v moderní době nás nutí k tomu, abychom k umění dospívali cestou nepřímou a zprostředkovanou. Umění není již oním vzduchem, kterým dýcháme, jak tomu bylo pro řeckou vědu, která viděla ideje a jejíž důkazy byly kusy architektury. Pro nás je přirozenou polohou ducha abstrakce a na umění naší doby je to zajisté znát.

Jan Patočka

Určujícím determinantem našeho vědomí je poloha subjektu v prostoru. Krajinu, horizont či kosmos lze považovat za duchovní mantinely, v jejichž rámci se pohybujeme a jejichž hranice chápání se po tisíce let snažíme rozšiřovat.

Topologie krajiny byla pro Karla Malicha určující již v jeho mimetickém období. Postupem času začal její znázornění zjednodušovat přes prostory minimalismu až k výsostně abstraktním gestům plynoucím po bílé ploše. Gesto je v tomto případě velmi důležitým pojmem, neboť se nachází v automatizované a archetypální rovině, která je geometrické abstrakci spíše vzácná.

Oproti tomuto autorovi stojí další interpret přírodního světa, jemuž pozemská krajina nestačí a který se často přesouvá do roviny univerzální. Je jím Zdeněk Trs. Pozemské fyzikální jevy i zákony nebeské mechaniky mají svůj určitý důvod a kód, na jehož základě vznikají. Tyto vlastnosti jsou často vepsány do matematických závislostí a geometrických premis. Hledíme-li na blesk, vír, měsíční halo či sluneční zatmění, vše má svůj tvarový původ ukrytý pod vrstvami geometrie, stejně jako tiché malby Zdeňka Trse.

Přirozený svět kolem nás prozrazuje své rozkrývání pouze tehdy, jsme-li nakloněni pozornosti a kontemplativnímu klidu. Neexistuje světlo bez tmy a naopak. Každé světlo vrhá stín a každý stín může být vyrušen světlem. Možná se nacházíme mezi těmito entitami.

Jan Sekera ve skvělé eseji Racionalita poesie aneb poesie racionality přirovnává dílo Stanislava Kolíbala ke geometrii platónské. Koncepce platónské jeskyně stojí na cestě k nedosažitelnému ideálu, který vyzařuje svým vnitřním světlem božské hodnoty. Obdobné tendence hledání dokonalosti nejkomplexnějšího tělesa naší reality, sféry, zasvětil celou svou profesní kariéru Hugo Demartini.

Mluvíme o významu přirozeného světa a jeho odrazech v umělecké reflexi. Milan Grygar posunul pozorování reality avantgardním směrem, neboť v jeho tvorbě dochází k fluidnímu spojování akustiky a vizuální podoby obrazu. V pomyslné cestě za jádrem se všichni tito umělci dostali velmi hluboko. Čím hlouběji se nacházeli, tím více jejich díla připomínala tabula rasa.

Všichni umělci, ať už primitivní, nebo sofistikovaní zůstanou ovlivňováni zvládáním chaosu.

Barnett Newman

Příběh následujících umělců je psán konstruktivní linií, protože jejich práce stojí na budování hmoty, formy a prostoru. Stojíme-li před obrazy Daniela Hanzlíka, jsme svědky komplexního sedimentu mnoha vrstev akrylového pigmentu, který nám ve své finální podobě představuje metaforické brány poznání. Světlo má vlastnosti vlny i částice a v případě děl Daniela Hanzlíka se často projevuje prostřednictvím přechodu, gradientu. Ten díky své jednoduchosti a kontrastu může podrývat roušku poznání mnohem snáze.

Ve výmarské škole Bauhaus definoval Paul Klee stěžejní pojem struktura a z jeho deskripce se inspiroval Zdeněk Sýkora. Systematicky generoval struktury opakujících se tvarů do nových dynamických kompozic, které vytvářely nadstruktury vyššího řádu. Nejedná se o op art, ale o eukleidovskou planimetrii, která hlouběji popisuje naši realitu.

Skutečně revolučním sochařem této české frakce byl bezesporu Radoslav Kratina. Podobně jako surrealistům mu šlo o bezobsahové umění, které nemělo za cíl zaznamenávat druhotné asociace. Vytvářel práce, které mají být pouze oněmi pracemi samými a ničím jiným. Je to odvážná a nelehká strategie lnoucí k podstatě abstrakce.

Fikční svět Jana Poupěte je spletitým labyrintem, který skýtá za každým rohem nové vnoření o úroveň níž. Jeho utopisticky budovaný diskurz rozplétá Ariadninu nit určitých polí, kde někdy platí fyzikální zákony, jindy jsou záměrně ohýbány a modulovány tak, aby se naše imaginace prudce pohybovala. Poslední cyklus namalovaný pro tuto výstavu se více zabývá zákonitostmi kladení a přechodu barev, které si komplementárně kontrastují. Kontrast je něčím, na co je lidské oko přirozeně citlivé. Pomáhá nám odlišovat jednu entitu od druhé a zajišťuje čitelnost a porozumění. Právě tato strategie činí tento cyklus jedním z nejabstraktnějších, kterým se Jan Poupě kdy věnoval.

Převedení profánního bytí do jiného, absolutního stavu – moksa, nirvana, či asamskrta, který je lákavé považovat za paralelu suprematistického stavu bezpředmětnosti.

Kazimir Malevič

Existenciální tázání po poznání prostoru, hmoty i času je odvěkou Nemesis lidského pokolení. Mnohé kultury odkazují k důležitosti světla i prázdna. Otázka výsostné abstrakce a cesta hledání prázdna je pro některé umělce životním posláním.

V českém kontextu lze vysledovat setkání dvou poutníků hledajících tato posvátná místa, Václava Boštíka a Jiřího Matějů. Obrazy Jiřího Matějů nelze vnímat materiálně ani ikonograficky. Tato perspektiva by nás zavedla do slepé uličky dezinterpretace.

Příhodnějším způsobem poznání je chápání skrze vidění samotné. Divák se nedívá pouze na dvoudimenzionální obraz, ale je samotným obrazem pozorován.

Zenový mnich hledící na spadlý list je schopen vidět celý strom včetně kořenů v jediném vizuálním prožitku. Obdobnou disciplínu obrazového poznání můžeme následovat v díle Václava Boštíka, jehož tvorba byla založena na hluboké spiritualitě. Pole, vibrace a symetrie spojené v protnutí duchovního i materiálního světa jsou základem jeho percepce.

Zkusme si představit kvantový svět, singularitu či prázdno. Lze to jen velmi obtížně. Stejně obtížné je učinit viditelným to, co je nezobrazitelné. A to je posvátným cílem skutečného umění.