CZ | EN
Galerie

RYUHA

 

Atsuo Hukuda, Shuhei Fukuda / RYUHA

 

14. 9. 2018 – 13. 11. 2018

Vernisáž proběhne 13. 9. 2018 v 19 hod.

 

Kurátor: Michal Škoda

 

Výstavou RYUHA se po deseti letech vrací do Čech japonský umělec Atsuo Hukuda, tentokrát přizval ke spolupráci syna Shuheie Fukudu, aby pro prostory galerie Kvalitář připravili společný projekt, odkazující k jedné z tradic japonského umění v rámci současného umění.

 

Atsuo Hukuda (1958) užívá tradiční japonské malířské techniky a materiály, jako například lístkové zlato / stříbro, či japonský lak uruši, které používá pro svá díla, kde zkoumá identitu japonského umění v rámci koncepce „suché / světlé / jasné / ostré“, které velice citlivě intervenuje do daných prostorů, a vytváří tak prostředí naplněná tichem, téměř s pocitem určité posvátnosti.

 

Sám Hukuda k tomu uvádí: „Nejlepší přístup k maximalizaci architektonické kvality prostoru je, nic zásadního tam neprovádět. Prostor a umělecké dílo mohou koexistovat a posílit své rysy navzájem, pokud jsou zásahy minimální“.

 

Shuhei Fukuda (1997) je studentem umění a Hukudovým synem. V současné době studuje tradiční japonské malířství a zkoumá svůj vlastní přístup ke světu za použití tradičních technik a materiálů. Zajímá ho proměnlivost a vztahy hmotného a vnitřního světa v rámci dlouhodobého proměnného procesu.

To, že Hukuda přizval ke spolupráci svého syna, není náhoda. Atsuo vedle své umělecké činnosti je reditelem výstavní prostor Concept Space v Shibukawě, především však dlouhou řadu let působí v pozici pedagoga. Způsob výuky v Japonsku jej přivedl k založení vlastní soukromé umělecké školy, kde na rozdíl od tradičních škol mezi sebou žáci a učitelé o umění diskutují. Právě prostřednictvím vztahu se rozšiřuje myšlenka „předávání dědictví“ školy – stylu – domu, napříč generacemi, kulturami a disciplínami v širším smyslu. Vztah obou umělců, otce a syna, kteří si pro svou práci, souhrou okolností, vybrali stejné materiály, je jednou z forem předávání tradic a dovedností a vede nás k podstatě tohoto projektu.

 

RYUHA = dědictví umělecké školy a dědictví uměleckého stylu

RYUHA je umělecká škola, v níž stylizované a strukturované dovednosti, techniky a tradice jsou kolektivně předávány jako dědictví. To se zpravidla děje podle rodové linie patriarchy nebo prostřednictvím studentů školy, stejně jako tomu bývá v případě ikebany, čajového obřadu či bojových umění. V japonském malířství jsou z těchto škol a stylů Ryuha obecně nejznámější Tosa-ha, Kano-ha a Rin-pa. Tvořit ve stylu, dnes známém jako Rin-pa, začali v Kjótu v 17. století Koetsu Honami (1558−1637) a Sotatsu Tawaraya (rok narození a rok úmrtí nejsou známy). Poté byl rozvíjen v 18. století Korinem Ogatou (1658−1716) a jeho mladším bratrem Kenzanem Ogatou (1663−1743). Tento styl zdědil a do Eda uvedl malíř Hoitsu Sakai (1761−1828) a po něm mnozí další. Hlavními rysy stylu Rin-pa jsou: používání lístkového zlata/stříbra jako podklad malby; opakování stejných ornamentálních vzorů; založení malířské techniky nazývané Tarashikomi (vkapávání druhé vrstvy barvy, ještě než první zaschne); častější výskyt asymetrické kompozice než symetrické; a uspořádání těchto prvků na jediný plochý povrch – například podklad z lístkového zlata/stříbra, graficky malovaný strom a ornamentální vzory.

 

Nezávislá kurátorka Naoko Nabon, která již na jednom z projektů s oběma umělci spolupracovala k tomuto tématu mimo jiné dodáva: „Vzhledem k tomu, že Japonci jsou z historického hlediska zemědělský národ žijící v malé ostrovní zemi s castým výskytem přírodních pohrom, patřili vždy ke komunitám různých forem a velikostí, jako rodina, vesnice, podnik, společnost a národ. Vždy také dodržovali pravidla a přísná hierarchická uspořádání uvnitř těchto komunit. Zachovávání „Wa“ – harmonického vztahu ve skupině – je pro ně nejdůležitější záležitostí pro jejich vlastní přežití.“

 

Toto však neznamená, že Hukuda oslavuje japonské umění, kulturu nebo tradici bez pochyb. Díky pravidelným výstavám v zahraničí pořádaným s kolegy z různých zemí, se „identita japonského umění“ pro Hukudu nevyhnutelně stává zásadním bodem diskuse. Byla znovuobjevena, prozkoumána a rozvíjena náležitě objektivně a skepticky. Například právě zmiňovaný styl Rin-pa vyniká nad ostatními školami – například nad školou Kano-ha – proto, že mezi disciplínami docházelo k časté spolupráci, a proto, že styl byl předáván a rozvíjen v průběhu času nikoli po rodové linii nebo prostřednictvím studentů, ale nepřímými vztahy následovníků s jejich svobodnou vůlí a obdivem. Hukuda také postupuje podle linií Rin-pa v rámci svého výběru, a jeho význam rozvíjí ve spolupráci s různými odborníky, s hudebníkem, tanečníkem japonského tanečního divadla Butoh, kreslířem kreslených příběhů a mnohými dalšími, napříč různými disciplínami, generacemi a národnostmi.

 

Junichiro Tanizaki ve své (i u nás známé) eseji chválí „stíny“ a melancholii. Stíny, k nimž patří japonský smysl pro krásu a podstata elegance, dělaly dojem, jako by byly opuštěny kvůli civilizovanému západnímu světlu, které se snaží osvětlit vše. Tanizaki však chválil i tlumené „světlo“ a zmiňuje rovněž důležitost lístkového zlata v japonské místnosti, neboť zlato plnilo v těchto potemnělých místnostech funkci reflektoru. Zlato posuvných dveří a zástěn muselo zachytit jemný třpyt v pokoji a odrážet je. Lidé tak byli přitahováni nejen jeho krásou, ale také jim muselo být schopno poskytnout světlo.

 

Hukuda však užívá lístkové zlato podle okolností. Při respektování historického kontextu vidí jak je tenké, světlé, jemné a zářivé, a vytváří dílo tak, že vůči němu provádí minimální zásah. Prostřednictvím vzniklých děl poté velice citlivým způsobem vstupuje do prostoru.

 

Tento způsob práce je rovněž základem výstavy Atsua Hukudy a Shuheie Fukudy v galerii Kvalitář. Jak právě s tímto prostorem komunikuje, je už nutno posoudit na místě samém.

zpět